Jak už to tak ale bývá, bylo tomu úplně jinak: ten nápad se zrodil stovky kilometrů od Jizerských hor. Ve více jak dvou a půl tisícimetrové nadmořské výšce tam ve východotirolských Alpách - na dohled od Grossglockneru - v úplné pustině drsné horské přírody stojí Liberecká chata neboli Reichenberger Hütte, která se stává rok co rok oblíbeným cílem členů Jizersko-ještědského spolku a jeho příznivců.
Toho večera v počátku podzimu svítila její okénka do dokonalé tmy rozlévající se v kraji skalních špic ve skupině zvané Lasörlinsgruppe. Byl konec sezóny, ovčáci sháněli ovce z rozmoklých hor a chata už patřila jen Liberečanům a pár skalním horolezcům s tyrolským přízvukem. A stejně jako vždy se ve světě vysokých hor večer po namáhavém (a bohužel pro nepřízeň počasí nedokončeném) výstupu na třítisícový Keeseck sedělo v dřevěné šenkovně u kvasnicového piva a špeku a začalo se vzpomínat na jizerskou krásu, na rašeliniště, kopce, bivaky v mrazivých podzimních dnech. Skupině dominoval fotograf Jan Pikous, u nějž se láska k Jizerským horám snoubí s posedlostí a zakrátko se v dřevěné chatě v Tyrolích na vlně popisování a obdivování vzdáleného, ale v té chvíli jakoby zhmotnělého jizerského genia loci rozprostřela nálada listopadového večera v zámečku na Nové Louce, v Pyramidě na Jizerce či v trampské hospodě u Kozy na Hemmrichu. A v této atmosféře se zrodil nápad vytvořit knížku o všech jizerských tisícovkách, přičemž inspirací byl jednoznačně podnik, který před lety vymysleli Liberečané Tomáš Hampl a Jaromír Žid. V průběhu jednoho roku si každý měsíc vybírali jednu z dvanácti tisícovek na české straně Jizerských hor, doputovali na ni krásnými dny, plískanicemi i hlubokým sněhem a strávili na ní noc. Dvoumetrový Hampl si spokojeně seděl nad kvasnicovým pivem v alpské chatě a prohlížel si jizerské močály, žulové skály a nekonečné bučiny, které se odrážely v očích Jana Pikouse s ohromnou ostrostí obrazu stovky kilometrů od Jizerských hor a nemohl tušit, že zasel na novou knížku.
Nápad jsme si přivezli v podzimu 2006 z Alp do Liberce a nechali jej dospívat či umírat. Původní představou bylo, že všechny tisícovky v průběhu jednoho roku obejdeme právě s Janem Pikousem a Tomášem Hamplem a ze vzniklých vzpomínek a fotografií se společně se starými obrázky a historkami z jizerských německých vlastivěd zrodí knížka. Jenže času ubývalo a tisícovek nepřibývalo; přesto nikdo z nás nechtěl nápad, který se zrodil v nadmořské výšce zvící téměř dvou Smrků, jen tak zahodit a nechat vyvanout či jej snad ponechat někomu jinému, ať si jej sebere a dotesá do vlastní dokonalosti. Tehdy jsem víceméně ze zoufalství oslovil další jizerské autory textů a fotografií; zejména připomenut musí býti Otokar Simm a Pavel Vonička, kteří se do nápadu zakousli jako honící psi a ani mne, ani ostatní nenechali na pokoji, dokud se původní alpský nápad rozpitý v alpském špeku a kvasnicovém pivu neproměnil v jasnou myšlenku. Bez nich by se nikdy nezrodila: s Otovou proslulou pečlivostí vulgo puntičkářstvím byly všechny vrcholy pečlivě sepsány do seznamu pro stranu českou i polskou. A zjistilo se, že na každé straně Jizerských hor je právě dvanáct tisícimetrových vrcholů! Opuštěn byl tedy první nápad představit pouze vrcholy české, ale pro jizerskou vyváženost, kterou zastává Horský spolek od vydání knihy Tři iseriny, musely být přidány i vrcholy na slezské straně hor, zvláště poté, co se řada horských přátel zamilovala do pohostinnosti v chatách a krčmách na slezské straně hor a s polskými goraly navázala nejedno přátelství. Oslovili jsme tedy porůznu všechny autory, kteří mají vztah k Jizerským horám a byli by ochotni popsat „svůj" tisícimetrový vrchol. České „tisícovky" našli svoje spisovatele rychle, díky Otovi se však vynořila zpoza hranice řada polských autorů, kteří byli ochotni se na knize podílet. Krása textu měla být umocněna tím, že se na něm podíleli v horách známí čeští i polští spisovatelé a renomovaní odborníci, ale také milovníci hor a vrcholů, pro něž je popis „jejich tisícovky" literární prvotinou. Třešničkou na tisícovkovém dortu měl být text „nestora" jizerského vypravěčství Miloslava Nevrlého, kterého jsme - navzdory je pověstné nechuti vracet se k jizerskohorským tématům - nakonec skupinově přemluvili. Jenže ani to nebylo bez komplikace - guru všech jizerskohorských spisovatelů si totiž překvapivě vybral tisícovku Na kneipě - horu, kterou jsme považovali za natolik bezvýznamnou, že v našem seznamu chyběla! Nepřipsat ji nešlo a když jsme ji dodatečně přiřadili, bylo tisícovek najednou dvacet pět, což vychylovalo tu krásnou česko-slezskou tisícovkovou vyváženost. Po dlouhém přemýšlení se na chvíli pomyslné váhy srovnaly přidáním jednoho vrcholu na polské straně, tuším, že Smreku, jakéhosi malého a neznámého bratříčka Smrku - krále Jizerských hor. Ota Simm nakonec ovšem některé vrcholy pospojoval v knize dohromady, takže se původní filosofie početní rovnováhy sice zhroutila, ale byla nahrazena přívětivější vyrovnaností horské logiky. V chaosu a určitých tvůrčích bolestech se tak rodila v létě 2007 knížka Jizerské tisícovky, publikace popisující dvacet šest tisícimetrových vrcholů na české i polské straně Jizerských hor. České kopce popsali čeští autoři, polské zase spisovatelé ze Slezska. Až na několik výjimek včetně lehce opomíjené Wysoké kopy - nejvyššího vrcholu celých Jizerských hor; který nikdo z Poláků - jen bůh ví proč - netoužil popsat. Text o ní vytvořil nakonec příznačně právě Tomáš Hampl, jehož nápad vykrystalizovaný v náladě onoho jizerského večera v alpské chatě byl vlastně prapříčinou vzniku celé knihy.
Publikace bude v prodeji po 25. 11. 2007!!
