20. března, v nepříliš radostném čase, zemřel jeden ze zakládajících členů našeho spolku Jan Škoda. Ochraně přírody a záchraně krásy, která kolem nás ještě zůstala, obětoval mnoho. V prehistorii ochranářského hnutí, dávno před rokem 1989, se mu podařilo do Dobrovolného aktivu Stráže přírody při SCHKO JH přizvat lidi, kteří měli k Jizerkám a dalším oblastem našeho kraje blízký, upřímný vztah a kteří věnovali tisíce hodin strážním službám, budování oplocenek, naučných stezek, značení rezervací, výsadbě stromků v poničených Jizerkách, zpřístupnění vyhlídek a spoustě dalších praktických a "ekovýchovných" opatření při záchraně a obnově Jizerských hor.
Byl pro mne především "člověkem terénu", praktikem, který znal zdejší krajinu a její bohatství, pro jehož zachování dokázal něco (a ne málo) udělat. Především mi však byl starším a hlavně férovým kamarádem. Vzpomínky: mé první značení přírodních rezervací s Honzou a dalšími, dnes už legendárními strážci Rudlou Hubkou, Viki Čeřovským, Zdeňkem Horáčkem... Zasněžený, mrazivý sběr šišek borovice kleče a následné roztávání v Lesní restauraci na Ferďáku, můj první "Jelen" (výroční schůze Stráže přírody), kde jsem měl možnost poznat stejně potrefené krásné lidí včetně nezapomenutelné squadry Správy CHKO Jizerské hory 1. poloviny 90. let pod vedením Františka Pelce, první kosení Upolínky a Pralouky v týden trvajicim lijáku na Jizerce... Tam všude byl Honza a s ním dvě životní jistoty - že ta práce bude bolet, ale že má také smysl. S Františkem Pelcem a Leošem Vašinou patřil k těm málo lidem, kteří mi mohli říct "tohle je zapotřebí" a já šel, bez ptaní, zda a kolik za to bude. Krásné časy. V nelehké době ode mne přebíral i vedení 2. ZO ČSOP při Správě CHKO Jizerské hory, tehdy nejaktivnější základky Českého svazu ochránců přírody na Liberecku, dlouhá léta zůstal jejím předsedou a má velký podíl na udržení a rozvoji jejích aktivit. Za svou celoživotní práci ve prospěch ochrany přírody nikoliv náhodou obdržel nejvyšší svazové ocenění "Příroda děkuje". Při založení horského spolku udělal mnoho pro získání aktivních nových členů a spolupráci s již fungujícími ochranářskými organizacemi. Zúčastnil se snad všech jeho počátečních terénních prací a významně přispěl k tomu, že značku JJHS začaly brát regionální i státní instituce jako známku kvality a serióznosti. I když se v posledních letech ze spolkového života stáhl, zůstal horalem, který dokázal zdolat naše i zahraniční štíty, jejichž výška pro něj byla pouze výzvou, nikoli překážkou. Naposledy jsem měl možnost s ním déle pohovořit, když jsme mu s Pavlem Voničkou přáli k 80. narozeninám. Byl to příjemný večer s člověkem, který má stále pro co žít. Tehdy jsem myslel, že za pět let sem půjdeme přát k dalšímu výročí. Ne všechna přání se splní, s tím už jsem se smířil. Ale odchod člověka, který toho udělal víc pro druhé, než pro sebe, vždy zabolí. I tak by bylo možné charakterizovat Honzu Škodu a to, co teď cítím. Čest jeho památce.
Jarda Krupauer
