Se zármutkem jsme obddrželi zprávu, že dne 13. září 2022, měsíc před 89. narozeninami, nás navždy opustil čestný člen Jizersko-ještědského horského spolku Siegfried Weiss. Známý fotograf, básník, výtvarník, horolezec, milovník hudby, autor řady fotografických publikací, znalec nejen Jizerských hor, ale i dalších sudetských pohoří a sousedních krajin. A pro ty, kteří jej blíže znali, především výjimečně slušný a obětavý člověk, vždy s úsměvem na tváři, z něhož vyzařoval životní optimismus, zkrátka náš milý Sigi. Velice si vážím přátelství, které se mezi námi vytvořilo během téměř třiceti let, po která se známe. Bylo mi potěšením se Slávkem, jak jej oslovovala jeho paní Inka, spolupracovat na řadě publikací, které vytvořil nebo na nichž se podílel a které vydal náš Horský spolek.
Siegfried Weiss se narodil 14. října 1933 v Jablonci nad Nisou v česko-německém manželství. Období poválečného odsunu Němců, kdy byla většina jeho příbuzných z tatínkovy strany vystěhována, nepatří k nejšťastnějším v jeho životě. Během války navštěvoval německou školu, po válce českou, později vystudoval jabloneckou umělecko-průmyslovou školu a stal se rytcem kovů. Svému řemeslu i zaměstnavateli - jabloneckému podniku Bižuterie - zůstal věrný po celou svou pracovní kariéru, stejně jako svému rodnému městu.
K lásce k přírodě vedl Sigiho již tatínek, ale do party horoleců se dostal až po vojně.
Nejobtížnějším vrcholem, kterého dosáhl, byla pískovcová Kobyla v Příhrazských skalách. Později navštívil i hory Střední Asie a pokusil se o výstup na sedmitisícovku Pik Korženěvskaja.
S fotografováním krajiny a přírody začal již v roce 1951 ve Vysokých Tatrách, kam si od strýce vypůjčil měchový aparát na desky 6 × 9. Když v Vánocům 1955 dostal od rodičů fotoaparát Praktica FX s výborným objektivem, odvážil se na jaře příštího roku poprvé fotit na diapozitivy.
Do povědomí veřejnosti Sigi Weiss vstoupil v roce 1978, kdy vyšla kniha Jizerské ticho, na které se podílel společně s Wolfgangem Ginzelem a Lubomírem Václavkem. Na knižním veletrhu byla oceněna jako nejkrásnější kniha roku a vyšla v dalších dvou vydáních. Později následovaly další krásné autorské knihy, většina z nich s vlastními texty: Český ráj (1987, druhé vydání 1994), Rybníky Českého ráje (1995), Moje Jizerky (1996, reedice rozšířená i o polskou stranu hor vyšla v roce 2000), Skály Českého ráje (1998, s texty místních horolezců), Lužické a Žitavské hory (1998), Kouzelný Český ráj (2001, text M. Nevrlý), Kryštofovo údolí (2005, text M. Nevrlý a B. Nuska), Moje důvěrné krajiny (2014), Pohoří bez hranic (2016), Protiklady a podobnosti Jizerských hor a Českého ráje (2018), O věčných proměnách lesa (2018), Zpěv z jizerských lesů (2021).
V roce 2010 vydal JJHS publikaci Píseň o lese (2010), kterou Sigi věnoval 150. výročí narození významného jizerskohorského spisovatele Gustava Leutelta. Jeho Kniha o lese z dvacátých let minulého století Sigiho hodně ovlivňovala již v mládí a zřejmě spoluvytvářela jeho vztah k Jizerským horám. Vybral a přeložil několik částí, připojil i několik svých vlastních básní z let 1960-1970 a doplnil je svými fotografiemi. V roce 2021 vydal JJHS další Sigiho autorskou knihu, Tichými stezkami z Jizerských hor k Ralsku po stopách Rudolfa Kauschky, která byla již bohužel poslední. Slávek se také podílel krásnými fotografiemi na dalších publikacích vydaných Horským spolkem, např. Jizerskohorská rašeliniště (2004) nebo Příroda Frýdlantska (2010). A k tomu je nutné připočíst řadu článků ve spolkových ročenkách.
Zmínit je potřeba rovněž řadu fotografických výstav, které bylo možné shlédnout u nás i v Německu a také nástěnné kalendáře vydávané už po několik let nakladatelstvím BUK, v nichž Sigi neopakovatelně zachytil nejoblíbenější krajiny svého srdce.
Sigi patřil k výjimečným, všestranně umělecky nadaným osobnostem. Kromě výtvarného nadání, které se projevilo nejen v jeho fotografické tvorbě, v celoživotním zaměstnání rytce kovů, ale i v malování obrazů, měl také nadání psát verše i krásné texty, které doprovázejí jeho fotografické knihy. A aby byl výčet jeho dovedností kompletní - k jeho zálibám patřilo rovněž aktivní muzicírování - hrál velice dobře na klavír.
Přestože Sigi prožil dlouhý a velice plodný život, z něhož více jak 60 let strávil po boku své manželky Inky, bude nám všem chybět. Noblesnost „staré školy" ve vystupování, která pro něho byla samozřejmostí. Nevšední skromnost, slušnost a kultivovanost při jakémkoliv jednání, vždy milé přijetí s úsměvem na tváři. Čest jeho památce!
Pavel Vonička
